Jiří Drahoš, 29. 6. 2010
MfD ve svém vydání z 19. 6. zahájila „nový seriál o změnách, které naše země potřebuje, bez nichž neuspěje“. Nápad je to jistě chvályhodný, ale hned úvodní příspěvek Petra Matějů s mediálně vděčným názvem „Montovny už nestačí, je čas probudit mozkovny“ nenabízí nic nového, pouze opakuje řadu klišé ve formě postrádající jakýkoliv věcný obsah. Hlavní část článku je budovatelským chvalozpěvem na reformy všeho druhu, doplněným snůškou frází typu „ekonomika tažená investicemi“ vs. „ekonomika tažená inovacemi“. Nejsem apriorním nepřítelem slova reforma, ale rétorika Petra Matějů názorně ilustruje, že nadužívání jakéhokoliv pojmu, zejména pokud postrádá konkrétní obsah, vede k jeho rychlé degradaci. Připouštím, že náš penzijní systém nebo systém sociálního zabezpečení potřebují tak zásadní změny, že slovo reforma má ve spojení s nimi své oprávnění. Možná k nim patří i systém zdravotní péče – jsem ale pouze jeho konzumentem a ne odborníkem na zdravotnictví. Myslím si nicméně, že něco vím o terciárním vzdělávání a zejména o problematice výzkumu a vývoje, tedy o oblastech, které Petr Matějů bez jakéhokoliv zdůvodnění označuje za brzdy dosažení vyšší konkurenceschopnosti ČR, které prý táhnou celou společnost někam pod hladinu!
Musím důrazně říci, že jsem nikdy neviděl žádnou objektivní analýzu současného stavu v ČR, která by podobné výroky ospravedlňovala, zejména pak v oblasti výzkumu a vývoje. Registroval jsem pouze zcela nesystémové výkřiky tzv. „odborníků“: udělejme to jako ve Velké Británii, vezměme si příklad z Dánska, Švédska nebo odjinud …, jak se to prostě komu hodilo, případně, co si kdo (většinou velmi povrchně) přečetl. Přitom každý vzdělanější čtenář chápe, že britský systém se opírá o staleté nepřerušené tradice v uspořádání vysokého školství, z nichž vyplývá například i převaha výzkumné činnosti právě na univerzitách. Tato zkušenost však není jednoduše přenositelná do podmínek postkomunistického státu ve střední Evropě. Středoevropský aspekt zdůrazňuji i proto, že na rozdíl od Velké Británie existuje ve většině okolních vyspělých zemí tradice silného neuniverzitního výzkumu – tedy typu výzkumu, který je u nás prováděn na Akademii věd a jehož existenci Petr Matějů ve svém příspěvku programově ignoruje. Výzkumné univerzity jistě potřebujeme, ale označit jejich vznik za nutnou podmínku existence základního i aplikovaného výzkumu a přípravy nové generace badatelů, jak píše Petr Matějů, je účelové a nepřijatelné zjednodušení.
Pobavilo mě i volání Petra Matějů po „probuzení mozkoven“. Drtivá většina vědeckých mozků v tomto státě rozhodně nespí – svědčí o tom ostatně výsledky základního i aplikovaného výzkumu v Akademii věd i na předních vysokých školách. Řekl bych, že probudit by se měl zejména náš průmysl – ostatně sám Matějů konstatuje, že platíme za inovace zemím, které budují svůj potenciál na tom, co bylo vynalezeno v našich laboratořích. V poslední době jsem ale velmi příjemně překvapen zájmem řady firem o dlouhodobou spolupráci s ústavy Akademie věd – snad se i zde blýská na lepší časy.
Co je tedy třeba v dané situaci udělat? Především skončit s „všeználkovstvím reformátorů všeho“, urychleně přizvat k diskusním stolům skutečné osobnosti z oblasti vzdělávání i vědy a výzkumu a využít jejich potenciálu k prospěchu celé společnosti. Takových osobností znám celou řadu – a jen tak mimochodem, nikdo z nich by se sám za osobnost nikdy neoznačil! Konkrétně je například nezbytné vzít vážně kritiku „Bílé knihy terciárního vzdělávání“ ze strany klíčových univerzit i OECD a přestat s prosazováním některých nekoncepčních kroků v reformě vysokých škol. Totéž platí o oblasti vědy a výzkumu, kde nepromyšlený a překotný pokus o reformu již stačil napáchat mnoho zlého; zde lze částečně navázat na diskuse u kulatých stolů, které proběhly na přelomu roku pod patronací premiéra Fischera.
