24.7.2010, Mladá fronta DNES, str. 11 Názory
Jiří Drahoš Akademie věd ČR
Reformy bolí. To se obvykle říká, zvlášť jsou-li jako ty dosavadní polovičaté. Ale bez reforem to bude bolet víc. Česko má dokonce ještě šanci dostat se do první ligy konkurenceschopnosti. Jak? A opravdu tomu můžeme věřit?
Jedna z definic charakterizuje základní výzkum jako činnost s cílem dosažení nových vědomostí. Za aplikovaný výzkum je pak – zjednodušeně řečeno – považováno získávání nových poznatků a dovedností vedoucích k řešení praktických problémů. Je ale třeba říci, že platnost tradičního inovačního modelu „myšlenka – základní výzkum – aplikovaný výzkum – průmyslový vývoj – inovovaný produkt“ v dnešní době klesá a rozmach nových vědních disciplín, technologií a podnikatelských modelů si vynucuje modernější přístup jak k vědecké práci, tak i k celému inovačnímu procesu.
Téma užitečnosti základního výzkumu je předmětem mnoha diskusí a zaznívají nejrůznější názory. Některé z nich jsou poměrně svérázné, jako například nedávný požadavek představitele jedné průmyslové asociace, aby tento stát financoval pouze takový výzkum, který přinese reálné výsledky v horizontu několika málo let. Nesmyslnost takové představy je zcela očividná. Určování směrů výzkumu a přenos výsledků výzkumu do praxe jsou velmi složité problémy a ve vyspělých zemích se jim systematicky věnuje řada specializovaných institucí.
Proč vlastně musíme zkoumat
Začněme prostou otázkou: Co má vlastně řešit základní výzkum? Máme opravdu omezit výzkum na univerzitách a akademických ústavech pouze na to nebo ono? Pokud ano, kdo kvalifikovaně řekne, co se má vlastně zkoumat? V této souvislosti je dobré připomenout si, že prakticky celý pokrok techniky v uplynulém století je důsledkem dvou fundamentálních objevů z počátku 20. století, jež zásadně změnily naše chápání zákonů přírody: kvantové povahy zákonů mikrosvěta a teorie relativity. Moderní společnost je bez těchto objevů nemyslitelná stejně tak, jako je nemyslitelná bez těch, kteří tyto objevy převedli do přístrojů a technologií, jimiž jsme obklopeni. Řada metod a přístrojů vyvinutých pro čistě badatelský výzkum se časem stala nástroji výzkumu aplikovaného a výrazně ovlivnila i komerční sféru. Snad nejlepším příkladem tohoto nepřímého dopadu základního výzkumu je vynález webu, který byl vymyšlen v ženevském CERN pro účinnou komunikaci velkých mezinárodních týmů provádějících experimenty ve fyzice elementárních částic. Dopad webu na moderní společnost snad není třeba zdůrazňovat.
S ohledem na současnou inflaci v používání termínu inovace je rovněž užitečné připomenout si skutečný význam tohoto slova: inovacemi se rozumí zavedení nových nebo podstatně zdokonalených výrobků, postupů nebo služeb do praxe.
Z uvedené definice je zřejmé, že inovace nemusí mít žádnou souvislost s výzkumem, zejména tím základním, a že jsou záležitostí podnikatelské sféry. Na druhé straně, ačkoliv není základní výzkum přímo propojen s produkcí patentů a licencí a návrhy inovací, každý vědec by se měl zabývat praktickým využitím svého výzkumu. Na tento způsob uvažování si vědecká obec zvyká docela rychle – ostatně kdo by nechtěl, aby se výsledky jeho výzkumu uplatnily tak jako například patentované léky z dílny profesora Holého. Je ale třeba připomenout, že tyto úspěchy jsou založeny na více než třiceti letech systematického základního výzkumu! Lze tyto výsledky základního výzkumu vůbec ocenit? Jaká je vlastně hodnota statisíců uzdravených lidí? Kdo posoudí návratnost vynaložených prostředků?
Pokud hovoříme o patentování: přestože jde o ekonomickou kategorii, většina patentů v ČR pochází z univerzit a z ústavů Akademie věd, zatímco z firemní oblasti je jich daleko méně. Ve vyspělých zemích je tento poměr opačný. Počet patentů sám o sobě přitom není podstatný, jde jen o jednu z více cest komercializace výsledků výzkumu. Patentovat a udržovat patenty v zahraničí je však velmi nákladné a bez finanční spoluúčasti firem je to pro výzkumnou instituci prakticky nemožné.
Nepříliš ostrá hranice
Hranice mezi základním a aplikovaným výzkumem není nikterak ostrá. Mnohem zřetelnější je hranice mezi výzkumem a vývojem (VaV) na straně jedné a inovacemi na straně druhé. VaV má být financován v souladu s tezí: Čím blíže k realizaci, tím méně veřejných prostředků. Problémem je, že v našich podmínkách došlo k významovému posunu termínu aplikovaný výzkum a pod tímto záhlavím jsou pak z veřejných zdrojů na VaV masivně podporovány i podnikatelské aktivity, které s výzkumem nesouvisejí a jejichž inovační přínos je velmi diskutabilní. Taková praxe nepředstavuje pouze ohrožení základního výzkumu, ale přispívá rovněž k odtržení firemního sektoru od skutečného výzkumu, a to se všemi negativními důsledky pro oba sektory. Pokud bude výzkumná základna navíc orientována pouze na krátkodobé a přímo aplikovatelné cíle, nebude brzy schopna generovat poznatkový základ nezbytný pro budoucí inovace.
Firmy u nás bohužel podporují výzkum na univerzitách i v akademických ústavech zcela nedostatečně. Podle Českého statistického úřadu získaly univerzity v roce 2008 z 29 miliard korun, které šly ze soukromé sféry do výzkumu, jen asi 0,6 procenta; ČR je v tomto ukazateli s odstupem poslední z celé EU. Ve vyspělých ekonomikách investují firmy do základního a aplikovaného výzkumu mnohonásobně více. Průmyslový výzkum a vývoj by měly ostatně patřit k samozřejmým činnostem každého podniku, který chce uspět v tržním prostředí. Problémem je, že průmyslová scéna často neumí své požadavky na výzkum vyjádřit.
Nezabijme dobré myšlenky
Velmi zkreslené názory panují na spolupráci Akademie věd s komerční sférou v oblasti využití výsledků základního výzkumu. Významnou součástí procesu transformace Akademie věd byl přechod soustavy jejích pracovišť na právní formu veřejných výzkumných institucí. Tento proces mimo jiné usnadnil možnosti zakládání spin-off firem a ústavy ho začaly postupně využívat – několik pracovišť tohoto typu už při ústavech Akademie věd vzniklo. Jde o velmi účinnou variantu transferu technologií. Samotná spolupráce ústavů Akademie věd s podniky se promítá i do řešení společných projektů aplikovaného výzkumu – např. v roce 2009 jich bylo více než 200. Je třeba zdůraznit, že Akademie věd získává zhruba 20 procent svého celkového rozpočtu komercializací výsledků svého výzkumu. Je tedy zřejmé, že návratnost investic do základního výzkumu není v případě Akademie věd prázdným pojmem a že finanční zvýhodnění institucí spolupracujících s aplikační sférou, deklarované v koaliční smlouvě nastupující vlády, by mělo akademickým ústavům přinést další peníze.
Při jakémkoliv návrhu změn v oblasti výzkumu a vývoje je potřeba vycházet z objektivní analýzy současného stavu tak, aby „špatná reforma nezabila dobré myšlenky“, jak zaznělo v jednom z minulých příspěvků v tomto seriálu. Taková analýza u nás bohužel nebyla provedena, a nedávný nepovedený pokus o reformu v oblasti výzkumu, vývoje a inovací byl proto jen sérií nedomyšlených a vzájemně neprovázaných kroků.
Co je tedy třeba v dané situaci udělat pro lepší návratnost státem investovaných prostředků? Například jasně oddělit financování výzkumu a vývoje od financování inovací. Dělat reformní kroky uvážlivě, s kvalifikovaným odhadem jejich dopadu. Zavést pro všechny výzkumné organizace systém hodnocení obvyklý ve vyspělém světě, který kombinuje vybrané kvantitativní údaje s kvalitativním hodnocením zahraničních expertů – mimochodem, tento systém je v Akademii věd používán už dlouhou dobu a je výrazně objektivnější než jakákoliv jiná metoda hodnocení. Na základě tohoto hodnocení pak přidělovat institucionální finance jen těm výzkumným organizacím v České republice, které mají prokazatelnou kvalitu výsledků a zároveň dostatečnou výzkumnou kapacitu.
***
VÝZKUM
V novém seriálu píší osobnosti o reformách, které naše země potřebuje. Zajímaví autoři, odborníci i akademici nabízejí svůj pohled na změny, bez nichž se neobejdeme.
O autorovi
Jiří Drahoš, Autor je předsedou Akademie věd České republiky. Narodil se v roce 1949 v Českém Těšíně. Vystudoval fyzikální chemii na VŠCHT v Praze, v roce 2003 byl jmenován profesorem. Působil také na univerzitách v Hanoveru a v Sao Paulu. Je spoluautorem čtyř zahraničních a deseti československých patentů.
