Příspěvek Ing. Jaroslava Kříže, DrSc., vědce, spisovatele a filozofa
V poslední době došlo k novému útoku na Akademii věd České republiky v podobě zničujícího výhledu jejího rozpočtu na příští tři roky, navrženého Radou vlády pro výzkum a vývoj a téměř vzápětí schváleného vládou bez jediné připomínky. Snížení rozpočtu Akademie na polovinu současného stavu, plánované na rok 2012, je pro ni v podstatě likvidační, jak vědí nejen pracovníci samé Akademie, ale nepochybně také ti, kteří tento návrh prosadili: Akademie, která celá desetiletí trpí nedostatkem financí a odtud nerovnými podmínkami v soutěži světové vědy, nejenom nebude mít prostředky na nové přístroje a jiné investice, ale bude muset propustit část pracovníků, patrně zrušit některé ústavy a v tom, co zbude, smířit se s postupným úpadkem svého významu ve světě i doma.
Motivem pro tento brutální útok na základní výzkum, jehož podstatná část v rámci naší republiky se uskutečňuje na Akademii, je zjevně další přesun prostředků do oblasti průmyslového výzkumu a realizací, kde se údajně lépe ekonomicky zhodnotí. Proto si také Hospodářská komora pospíšila s jeho podporou. Veřejnost, odkázaná na kusé nebo žádné informace médií, patrně netuší, že lví podíl státních prostředků, vydaných na výzkum a vývoj, už v minulých letech šel do aplikační sféry. Na rozdíl od základního výzkumu, který na Akademii a lepších vysokých školách v naší zemi prochází přísným hodnocením za účasti mezinárodní vědecké komunity, neprobíhá v aplikační sféře žádná skutečná oponentura a každý, kdo je do věci sebeméně zasvěcen, ví o obrovském plýtvání nebo také o tichém obohacování se na úkor státního rozpočtu. Jestliže motivem pro změny rozdělování financí je ekonomický zájem státu a nikoliv jen určitých podnikatelů a jim zavázaných výzkumníků, kteří pod záminkou předstíraného výzkumu a vývoje úspěšně dojí státní rozpočet, pak před nimi měl proběhnout důkladný audit ekonomického zhodnocení desítek miliard, každoročně státem vynakládaných v této oblasti. Na tom ovšem podnikatelská lobby ani Rada vlády, jmenovaná ještě Topolánkem, nemá sebemenší zájem.
Je celkem pochopitelné, že první fáze útoku na základní výzkum je vedena proti Akademii a nikoliv proti vysokým školám. Sebrat prostředky školám by bylo politicky méně průchodné a postižení právě Akademie vyvolá mezi méně rozumnými a hlavně méně vědecky úspěšnými pedagogy, kterým je Akademie už desetiletí trnem v oku, pocit uspokojení nebo alespoň mylný dojem, že si oni polepší. Je starou bolestí inteligence v naší zemi, že se z důvodů rivality, ukřivděné prestiže a vzájemné nepřejícnosti raději pere mezi sebou, než aby se sjednotila proti silám, které ji zvnějšku ohrožují. Tak z důvodů malicherné rivality – většinou ze strany právě nepříliš odborně zdatných, zato politicky průrazných činitelů na vysokých školách – byla už v minulosti vedena řada útoků na Akademii, z nichž nejúspěšnější bylo prosazení formy vysokoškolského zákona, která jí odebrala právo samostatné postgraduální vědecké výchovy a udílení odpovídajících titulů. Akademie i tento existenční útok přežila a místo odvetných akcí našla formy spolupráce s vysokými školami, které jsou sice pro ni nevýhodné, ale fungují. Ti, kterým na vysokých školách existence Akademie stále vadí (a je třeba říct otevřeně, že jich proti všemu rozumu zbývá dost), by se měli dobře zamyslet nad tím, jaká je čeká budoucnost, pokud se podaří ji zrušit nebo postupně udolat. Mají opravdu náměty a kapacity, aby vedli všechny diplomanty a graduované studenty, které pro ně nyní zdarma, dokonce s vynaložením svých vlastních prostředků, vychovávají ústavy Akademie? A především: pokud se útok proti základnímu výzkumu na Akademii ze strany mimovědecké sféry zdaří, budou oni sami další na řadě. Vývoj v posledních dvaceti letech nás přece už přesvědčil, že lačnost lidí, orientovaných na svůj zisk, nemá žádné hranice.
Veřejnost, odkázaná na kusé a pokroucené informace v našich médiích, přirozeně netuší, o jak vážnou věc se jedná. A obávám se, že ji příliš nedojmou nářky, že Akademie bude donucena propouštět lidi – konečně, máme stále krizi a zprávy o propouštění a nezaměstnanosti jsou na denním pořádku. Co by se mělo nejen říkat, ale křičet do světa, je neodvratný fakt, že dušení Akademie povede k novému odlivu těch nejkvalifikovanějších, nejvíc tvůrčích mladých lidí ze země. Co se podařilo Husákům a Biľakům v jedné generaci, postihne naši zemi znovu díky omezencům, kteří se sice hlásí k jiným politickým proudům, ale potřeby země jsou jim stejně lhostejné.
Toto lidské „krvácení“ země není ale jediný důsledek. Co se stane, když zmizí Akademie jakožto instituce, v níž se dosud v naší zemi nejvíce koncentruje špičkový základní výzkum? Ano, právem poukazujeme na to, že základní výzkum, jakkoliv neprakticky vypadá, nakonec přináší největší inovace a hodnoty, které ovlivňují naše životy. Ale to není jediný argument. Jiný a možná ještě důležitější je ten, že bit bude nakonec i onen aplikovaný výzkum, v jehož jménu byl útok zahájen. Na rozdíl od toho, co se nám pokoušeli namluvit marxisté, v kulturních aktivitách nezáleží jenom na „základně“, nad níž se vratce chvěje jakási „nadstavba“: naopak, stavba kultury potřebuje svou špičku stejně jako gotická klenba onen kámen ve svém nejvyšším bodě. Jako pro české divadlo není lhostejné, zda existuje Národní divadlo, nebo pro českou hudbu, zda existuje a prosperuje např. Česká filharmonie, tak pro český výzkum – vědecký i užitý – není lhostejné, zda je a prosperuje instituce, v které se desetiletí udržuje a koncentruje tradice nejlepší tvůrčí badatelské činnosti. Není-li špička, zbytek rychle upadá do průměrnosti a nakonec do všeobecné mizérie.
Je jistě pravda, že Akademie věd není bizardní relikt dob komunistických nebo ještě starších, nějaká zvláštnost zdejšího staromilství: srovnatelné instituce tak či onak mají země, po jejichž úrovni a dynamice zatím jenom pošilháváme – Německo, Francie, dokonce i USA. Ale to není nejdůležitější. Mnohem podstatnější je, že v našich podmínkách se v Akademii podařilo vybudovat tradici kvalitní, mezinárodně srovnatelné vědy, poměrně nejlépe ji ochránit proti zničujícím vlivům „normalizačního“ úsilí minulého režimu a dále ji rozvíjet pod nikde jinde v naší zemi neuplatňovanou oponenturou zahraničních kolegů. Ano, v posledních desetiletích se zvyšuje i úroveň vědeckého výzkumu na některých vysokých školách, předtím značně zdevastovaných zásahy minulého režimu. Je ale spravedlivé říct, že lidé, kteří vědu na školách takto potěšitelně pozdvihli, většinou přišli z Akademie nebo s ní alespoň úzce spolupracovali a těžili z její tradice.
Žádný rozumný hospodář nezahodí zařízení, do něhož hodně investoval a které dobře funguje. Podobné je to s vědeckou institucí, kterou vybudovat dá krajní úsilí, ale kterou zničit se dá škrtem pera. Obávám se, že naši politici nejsou zrovna dobří hospodáři: rozhodují o něčem, co nechápou, vláčeni sem tam různými tlaky a zájmem především o vlastní dobré bydlo a své znovuzvolení. Je tedy na veřejnosti, aby jim připomněla jejich odpovědnost.
Jaroslav Kříž
V poslední době došlo k novému útoku na Akademii věd České republiky v podobě zničujícího výhledu jejího rozpočtu na příští tři roky, navrženého Radou vlády pro výzkum a vývoj a téměř vzápětí schváleného vládou bez jediné připomínky. Snížení rozpočtu Akademie na polovinu současného stavu, plánované na rok 2012, je pro ni v podstatě likvidační, jak vědí nejen pracovníci samé Akademie, ale nepochybně také ti, kteří tento návrh prosadili: Akademie, která celá desetiletí trpí nedostatkem financí a odtud nerovnými podmínkami v soutěži světové vědy, nejenom nebude mít prostředky na nové přístroje a jiné investice, ale bude muset propustit část pracovníků, patrně zrušit některé ústavy a v tom, co zbude, smířit se s postupným úpadkem svého významu ve světě i doma.
Motivem pro tento brutální útok na základní výzkum, jehož podstatná část v rámci naší republiky se uskutečňuje na Akademii, je zjevně další přesun prostředků do oblasti průmyslového výzkumu a realizací, kde se údajně lépe ekonomicky zhodnotí. Proto si také Hospodářská komora pospíšila s jeho podporou. Veřejnost, odkázaná na kusé nebo žádné informace médií, patrně netuší, že lví podíl státních prostředků, vydaných na výzkum a vývoj, už v minulých letech šel do aplikační sféry. Na rozdíl od základního výzkumu, který na Akademii a lepších vysokých školách v naší zemi prochází přísným hodnocením za účasti mezinárodní vědecké komunity, neprobíhá v aplikační sféře žádná skutečná oponentura a každý, kdo je do věci sebeméně zasvěcen, ví o obrovském plýtvání nebo také o tichém obohacování se na úkor státního rozpočtu. Jestliže motivem pro změny rozdělování financí je ekonomický zájem státu a nikoliv jen určitých podnikatelů a jim zavázaných výzkumníků, kteří pod záminkou předstíraného výzkumu a vývoje úspěšně dojí státní rozpočet, pak před nimi měl proběhnout důkladný audit ekonomického zhodnocení desítek miliard, každoročně státem vynakládaných v této oblasti. Na tom ovšem podnikatelská lobby ani Rada vlády, jmenovaná ještě Topolánkem, nemá sebemenší zájem.
Je celkem pochopitelné, že první fáze útoku na základní výzkum je vedena proti Akademii a nikoliv proti vysokým školám. Sebrat prostředky školám by bylo politicky méně průchodné a postižení právě Akademie vyvolá mezi méně rozumnými a hlavně méně vědecky úspěšnými pedagogy, kterým je Akademie už desetiletí trnem v oku, pocit uspokojení nebo alespoň mylný dojem, že si oni polepší. Je starou bolestí inteligence v naší zemi, že se z důvodů rivality, ukřivděné prestiže a vzájemné nepřejícnosti raději pere mezi sebou, než aby se sjednotila proti silám, které ji zvnějšku ohrožují. Tak z důvodů malicherné rivality – většinou ze strany právě nepříliš odborně zdatných, zato politicky průrazných činitelů na vysokých školách – byla už v minulosti vedena řada útoků na Akademii, z nichž nejúspěšnější bylo prosazení formy vysokoškolského zákona, která jí odebrala právo samostatné postgraduální vědecké výchovy a udílení odpovídajících titulů. Akademie i tento existenční útok přežila a místo odvetných akcí našla formy spolupráce s vysokými školami, které jsou sice pro ni nevýhodné, ale fungují. Ti, kterým na vysokých školách existence Akademie stále vadí (a je třeba říct otevřeně, že jich proti všemu rozumu zbývá dost), by se měli dobře zamyslet nad tím, jaká je čeká budoucnost, pokud se podaří ji zrušit nebo postupně udolat. Mají opravdu náměty a kapacity, aby vedli všechny diplomanty a graduované studenty, které pro ně nyní zdarma, dokonce s vynaložením svých vlastních prostředků, vychovávají ústavy Akademie? A především: pokud se útok proti základnímu výzkumu na Akademii ze strany mimovědecké sféry zdaří, budou oni sami další na řadě. Vývoj v posledních dvaceti letech nás přece už přesvědčil, že lačnost lidí, orientovaných na svůj zisk, nemá žádné hranice.
Veřejnost, odkázaná na kusé a pokroucené informace v našich médiích, přirozeně netuší, o jak vážnou věc se jedná. A obávám se, že ji příliš nedojmou nářky, že Akademie bude donucena propouštět lidi – konečně, máme stále krizi a zprávy o propouštění a nezaměstnanosti jsou na denním pořádku. Co by se mělo nejen říkat, ale křičet do světa, je neodvratný fakt, že dušení Akademie povede k novému odlivu těch nejkvalifikovanějších, nejvíc tvůrčích mladých lidí ze země. Co se podařilo Husákům a Biľakům v jedné generaci, postihne naši zemi znovu díky omezencům, kteří se sice hlásí k jiným politickým proudům, ale potřeby země jsou jim stejně lhostejné.
Toto lidské „krvácení“ země není ale jediný důsledek. Co se stane, když zmizí Akademie jakožto instituce, v níž se dosud v naší zemi nejvíce koncentruje špičkový základní výzkum? Ano, právem poukazujeme na to, že základní výzkum, jakkoliv neprakticky vypadá, nakonec přináší největší inovace a hodnoty, které ovlivňují naše životy. Ale to není jediný argument. Jiný a možná ještě důležitější je ten, že bit bude nakonec i onen aplikovaný výzkum, v jehož jménu byl útok zahájen. Na rozdíl od toho, co se nám pokoušeli namluvit marxisté, v kulturních aktivitách nezáleží jenom na „základně“, nad níž se vratce chvěje jakási „nadstavba“: naopak, stavba kultury potřebuje svou špičku stejně jako gotická klenba onen kámen ve svém nejvyšším bodě. Jako pro české divadlo není lhostejné, zda existuje Národní divadlo, nebo pro českou hudbu, zda existuje a prosperuje např. Česká filharmonie, tak pro český výzkum – vědecký i užitý – není lhostejné, zda je a prosperuje instituce, v které se desetiletí udržuje a koncentruje tradice nejlepší tvůrčí badatelské činnosti. Není-li špička, zbytek rychle upadá do průměrnosti a nakonec do všeobecné mizérie.
Je jistě pravda, že Akademie věd není bizardní relikt dob komunistických nebo ještě starších, nějaká zvláštnost zdejšího staromilství: srovnatelné instituce tak či onak mají země, po jejichž úrovni a dynamice zatím jenom pošilháváme – Německo, Francie, dokonce i USA. Ale to není nejdůležitější. Mnohem podstatnější je, že v našich podmínkách se v Akademii podařilo vybudovat tradici kvalitní, mezinárodně srovnatelné vědy, poměrně nejlépe ji ochránit proti zničujícím vlivům „normalizačního“ úsilí minulého režimu a dále ji rozvíjet pod nikde jinde v naší zemi neuplatňovanou oponenturou zahraničních kolegů. Ano, v posledních desetiletích se zvyšuje i úroveň vědeckého výzkumu na některých vysokých školách, předtím značně zdevastovaných zásahy minulého režimu. Je ale spravedlivé říct, že lidé, kteří vědu na školách takto potěšitelně pozdvihli, většinou přišli z Akademie nebo s ní alespoň úzce spolupracovali a těžili z její tradice.
Žádný rozumný hospodář nezahodí zařízení, do něhož hodně investoval a které dobře funguje. Podobné je to s vědeckou institucí, kterou vybudovat dá krajní úsilí, ale kterou zničit se dá škrtem pera. Obávám se, že naši politici nejsou zrovna dobří hospodáři: rozhodují o něčem, co nechápou, vláčeni sem tam různými tlaky a zájmem především o vlastní dobré bydlo a své znovuzvolení. Je tedy na veřejnosti, aby jim připomněla jejich odpovědnost.
Jaroslav Kříž
